ZE ŽIVOTA TROJNÁSOBNÉ MATKY - DVOJKOČÁR


Den začal vlastně už tím, že manželovi ve 4:30 zazvonil budík do práce. V 5:15 se probudil Tomášek, který spinkal od osmi hodin v kuse🙌. A tak jsem si po cestě do kuchyně říkala, co nenáročnějšího mě dnes čeká… odvézt a přivézt Elišku do školky i s klukama. To samo o sobě je celkem výzva. Dostat tři děti do auta, jedno z auta, zbylé dvě zabavit, první převléct a odevzdat ve školce a hurá za druhýma dvěma do auta, jet domu, dotáhnout kluky do bytu a hotovo….na několik hodin než se budu stejný proces opakovat na vyzvednutí.  Dobře, vraťme se zpět do chvíle, kdy jsem myslela na to, co nejnáročnějšího mě dnes čeká a pak jsem rozsvítila světlo. Chudák Tomášek očičko, které mu dva měsíce trošku sem tam zahnisalo a vyřešil to Ocuflash, bylo úplně slepené a pokryté zaschlým hnisem. Skvělé, takže dnešní den nebude jenom ve znamení výzvy “odvést a přivést Elišku ze školky”, ale taky zavolat doktorce a domluvit se, co s tím. 

Ve chvíli, kdy jsem v 5:30 uložila zpátky do postýlky Tomáška, vzbudil se Adámek a tak jsem znovu vstala, přebalila, udělala mlíčko a vrátila ho do postýlky. Lehla jsem si do postele v 5:40 a v 5:55 se vzbudila Eliška. Takže jsem šla pustit pohádky, udělat snídani a ještě chviličku zalézt do postele. No jo, jenže ve chvíli, kdy už bylo potřeba Elišku odvézt do školky, tak Tomášek spal, Adámek spal a já si říkala, jak to udělám. No nic, tak jsem oblékla sebe, Elišku a naštěstí se vzbudil Tomášek, takže jsem převlékla i Tomáška.  A Adámek spal dál…dobře, takže Eliška už se obouvala u dveří, Tomášek nacpanej v autosedačce a já šla vzbudit Adámka. Chudák, ten totálně rozespalej, zarýmovanej, ale měl smůlu, honem převléct a do kočárku. Doobléknout Elišku, jelikož ta se u bundy začala vztekat, protože chtěla jinou mikinu. Mezitím začal plakat Tomášek v autosedačce a jedinej Adámek byl naštěstí zlatej. Koukal z kočárku, co se to jako bude dít, když jsem ho vzbudila. Pokračujeme dál, všechny děti do auta, kočár do kufru, vyndat tablet, pustit pohádky. Ano, opět dohadování, jestli bude Máša (tu miluje Adam) nebo Peppina (tu miluje Eliška) a tak byla Peppina. Už jsem neměla sílu se dohadovat a naštěstí Adámkovi je to v zásadě fuk😅. Vyjeli jsme, bylo 8:15, do půl jsme měli být ve školce. Naštěstí se u nás zcela výjimečně nestálo v koloně, takže cesta trvala skutečně ani ne pět minut. Honem jsme s Eliškou vystoupily, kluci čekali v autě. Svlékla se, bačkůrky, pusu a letěla jsem do auta, kde se mezitím rozplakal Tomášek. Jeli jsme moc krátkou chvíli a nestihl tvrdě usnout. Jenom jsem nastartovala motor, Tomášek přestal plakat a spokojeně usnul. Cesta domu opět pět minut a zase Adam do kočárku, Tomášek ve vajíčku do ruky a šli jsme domu. Myslela jsem na to, že nesmím zapomenout zavolat k doktorce a domluvit se s ní. 

Dostala jsem kluky domu a protože Tomášek ještě spinkal, honem jsem volala k doktorce. Se sestřičkou jsme se domluvily na antibiotické masti, ale bohužel jim nefungoval e-recept, tak jsme se museli stavit pro papírový do desíti hodin. Bylo 8:45, kluci nenajedený a dvojkočár nepřipravený. Nebyl čas ztrácet čas. Když jsem položila telefon, doufala jsem, že dám Adámkovi sójový jogurt k svačině než se Tomášek probudí, ale omyl. Tomášek se už probudil a samozřejmě měl mít už před půl hodinou mléko, takže řev. Letěla jsem teda udělat mléko pro Tomáška, Adámka jsem strčila do jídelní židličky a uplatila pár křupkama a Mášou, aby vydržel než se postarám o bráchu. Super, to klaplo. Naštěstí je Adámek v tomhle celkem úplatnej. Za řevu jsem dodělala mlíko, nakrmila Tomáška, dala do houpačky a honem šla připravit kočár pro kluky, když byl Adámek zatím hodný. Super, deset minut v háji, ale kočár nachystaný i s oblečením na ven pro kluky a šlo se konečně na jogurt. Chudák Adámek skoro nemohl polykat, jak měl plný nos, tak honem ještě odsát… no fuj, chudák malej, se ani nedivím, že nemohl skoro dýchat. Po boji při odsávání dojedl jogurt a já už přemýšlela, jaký zvolím postup při oblékání, tentokrát důkladnějším, když jdeme ven a nevezeme si prdelky v autě. Dobře, vymyslela jsem a šlo se na to. Nejdřív Tomášek, ano, ten se stihl mezitím v houpačce totálně pokadit, ale nakonec jsem mu ještě poděkovala, protože pořád lepší doma než venku. V kombinéze jsem ho nacpala do vložné tašky, co mám v dvojkočáru a ten téměř obratem usnul. Super, druhá štace, náročnější, Adámek. Mikina, nákrčník, bunda, čepice, rukavice, boty, do fusaku a jedem. Vlastně ne, ještě já. Boty, bunda, čepice. A jedem, jupí. Ano, skoro půl desáté, tak to snad stihneme, raduji se v duchu. To, že se s dvojkočárem do ordinace dostanu, už mám vyzkoušené, takže jsem neočekávala problém. Sestřička mi vrazila dva recepty na mast a na speciální mléka pro kluky a jeli jsme do lékárny. Po cestě mezi ordinací a lékárnou mě napadlo, že bych mohla zkusit ještě poštu. Jestli se tam dostanu kočárkem a koupit známky na pohledy. Skvělá zpráva dostala jsem se a tak pořídíme známky. Akorát dostat se z pošty bylo trochu náročné a lidi čuměli, ale dveře prostě nepodrželi… no jo. Takže už mám vyzkoušenou i poštu a jeli jsme do lékárny a bude hotovo. 

V duchu jsem se radovala, jak jsme to zvládli. Předčasně…ani ve snu by mě nenapadlo, že neprojedeme dveřmi do budovy, kde je lékárna. Asi mají na zimu zmenšený ten prostor na otvírání, aby jim neutíkalo teplo a já asi o pět centimetrů neprojela. No a co teď. Tu mast jsme nutně potřebovali a zítra mají zavřeno. A tak jsem nechala kočár před dveřmi a letěla do lékárny se zeptat, jestli ty dveře nejdou víc otevřít. Tam na mě lékárnice nechápavě koukala, aby mi řekla, že to netuší, že asi ne. Skvělý, tak jsem letěla zpátky pro recepty a čekala na kraji lékárny, abych na kočár aspoň viděla. Zrovna byla na řadě paní, která to měla na dlouho a jenom jedna lékárnice. Další byl nějaký chlap, tak jsem ho požádala, jestli bych ho mohla předběhnout, že mám v kočáru venku dvě děti a že sem neprojedu. Ten byl tak v šoku, že mě pustil. No jo, jenže než lékárnice sehnala po celé lékárně deset plechovek mléka a mast k tomu, trvalo to věčnost a tak jsem pořád běhala ke dveřím, jestli tam ty děti mám. Jedna stará paní ve frontě už mi i začala hlásit, že tam pořád jsou😂. No a nakonec jsem to všechno na třikrát odnosila do kočáru a konečně snad sláva hurá, bylo to za náma. Zpocená až na zadku, ale zvládla jsem to a  konečně domu. Adámek byl neskutečně vzornej a krásně čekal, byla jsem na něj fakt pyšná. Ale pro příště už vím, že do lékárny buď s jedním dítětem nebo s tulou a normálním kočárem. Je fakt srandovní, že jediný místo, kde mě ani nenapadlo, že bych se nedostala, jsem se nedostala.


V půl jedenácté jsme se konečně dokodrcali domu a já využila chvilky “volna” a začala psát. Původně jenom komentář pod fotku na instagram, ale nakonec je z toho článek. Podělila jsem se s Vámi o pár hodin z našeho života. Ale i když je to někdy mega náročné a jeden veliký kolotoč, fakt bych neměnila. 😍

Komentáře