Má cesta ke kojení

Když se řekne kojení, mám husí kůži. Po dvou porodech a dvou pokusech o kojení, ve mně bohužel toto slovo nevyvolává žádné pozitivní pocity. Tehdy to byly pocity beznadějně, selhání a nedokonalosti. Jak moje cesty ke kojení probíhaly a jak dopadly se dozvíte v tomto článku.

Před prvním porodem jsem se trochu bála, jestli mi půjde po narození dcery kojit. Hlavně, když jsem sledovala kauzu kolem kojení a kolem krmení umělým mlékem. Opravdu moc jsem si přála Elišku kojit a měla jsem pocit, že když to nepůjde, selžu, zklamu sebe, okolí, jí. Porod dcery byla šílená a nekonečná záležitost, na kterou se snažím moc nevzpomínat. Ztratila jsem spoustu krve, porod trval 23 hodin a konec porodu si v podstatě ani nepamatuji. Prvních několik hodin jsem prospala a o světě nevěděla. Přiložení dcery sice proběhlo, dokonce i úspěšně, ale bonding si užil manžel. Já neměla ani sílu dceru mít na sobě a přidržovat ji, aby mi nespadla. Moje tělo bylo totálně vyčerpané a na pokraji sil. Na nohy mě trochu postavila transfuze krve, následně vysoké dávky železa a hlavně spánek a čas. 

A teď k samotnému kojení…. všechny, co jste rodily víte, že v porodnici je nejvyšší priorita rozkojit maminku. Mě nejdřív sestřička řekla, že nemám vhodné bradavky, takže manžel běžel do lékárny pro kloboučky a pokoušely jsme se znovu. Jelikož dcera byla větší miminko a velký hladovec, velice brzo jí přestala stačit napolykaná plodová voda a chtěla víc. Nejdřív jí nic dávat nechtěli, pak ji začali dávat cukrovou vodu, ale to bylo málo a dcera začala hrozně hubnout a být apatická, nešlo jí vzbudit ze spánku atd. Konečně někomu došlo, že když nemá sílu ani si potáhnout z prsu, že takhle se rozhodně nerozkojím. A tak jí začali dokrmovat Nutrilonem přes stříkačku. Ten jí vůbec nechutnal, ale trochu ho vždy vypila. Když se přiblížil čas propouštění začala jsem panikařit, co budu doma dělat, když ani tady, za asistence sestřiček, to nejde. Dokonce jsem v porodnici byla i o den déle, než bylo normální, jenom proto, abych docílila aspoň trochu mléka. Sestřičky mi také poradily pořídit odsávačku a odsávat a tím stimulovat prsa, aby se mlíčko tvořilo. Takže ještě než si pro nás manžel přijel, vyzvedl odsávačku od Aventu a krabici Sunaru, aby malá hladovkyně měla co jíst.

Celé povídání o prvním kojení zkrátím tím, že jsem odsávala jak divá, přikládala malou k prsu, konzultovala s laktační poradkyní, pila kojící čaje, používala homeopatika a přikládala a přikládala. Mléka bylo strašně málo, malá řvala hlady, já brečela zoufalstvím a to vše jenom proto, že jsem chtěla sobě i všem okolo dokázat, že kojit prostě můžu. Nemohla. Po třech měsících trápení sebe i dcery jsem řekla a dost, udělala jsem vše, co se dalo a kojení ukončila. Bylo to nejlepší rozhodnutí, ulevilo se mě i Elišce. Ale stejně jsem si stále říkala, že příště to určitě půjde, jistě to bylo tím těžkým porodem.

Když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, od první chvíle jsem myslela jen na to, co všechno udělám proto, abych syna mohla kojit. Věřila jsem tomu, že to půjde a těšila se na to. Nastudovala jsem kde co, koupila homeopatika, která jsem začala brát ihned po porodu, koupila kojící čaje, čaj rooibos, odsávačka byla v pohotovosti, plná lednice mléčných výrobků a ještě jsem si pořídila preparát Feminella Hereditum, který podporuje kojení a snižuje pravděpodobnost zánětů prsu. A jak to všechno dopadlo?

Syn mi sice dopřál rychlý porod, i když na konci trošku dramatický, ale i tak jsem opět ztratila spoustu krve. Vzhledem ke komplikacím po samotném porodu syna, si opět bonding užil manžel a já byla pod narkózou. První přiložení dopadlo opět úspěšně a tentokrát i přes informaci, že bradavky mám teď vhodné na kojení, syn prostě sát nechtěl. A tak jsem se spolu prali, snažila jsem se  já, sestřičky, ale stejně se nechtěl přisávat. Už byl tak hladový, že celou noc prořval, tím si vyřval teplotu a tak jsme museli opět začít přikrmovat přes stříkačku. Najednou to bylo sladké, spící, spokojené miminko. Po všem, co jsem dělala, abych měla mléko, jsem z porodnice odcházela a nějaké měla. Byla jsem tak šťastná. Jenže doma zase všechno špatně, nechtěl se chytit, kojila jsem z obou prsů, mléka málo. Prsa jsem měla rozbolavělá, měla jsem několik zánětů, to jsem u dcery neměla. A stejně to dopadlo tak, že jsem ho musela zase přikrmovat. Takže nakojit, dokrmit, odsát a pořád dokola. Do toho jsem se snažila postarat o dceru, manžela, domácnost. No, bylo to pár náročných měsíců. A výsledek? I přesto, že jsem mléka měla podstatně víc než u dcery, stále ho bylo málo. Víc už jsem udělat nemohla. Tentokrát jsem po třech měsících musela skončit kvůli lékům na migrénu, kterou jsem měla třeba i dvakrát denně. Měla jsem hrozné výčitky, pocit selhání, že všechno, co jsem proto dělala, prostě nestačilo, ale rozum i srdce mi říkalo, že lepší zdravá máma bez migrény než kojící (stejně nedostatečně) a nepoužitelná.

No a takto skončilo moje druhé kojení a má druhá cesta, která na začátku vypadala tak nadějně. Holt jsem se smířila s tím, že kojení nebude má silná stránka. A když vidím, jak je dcera silná, zdravá, krásná holčička, myslím, že jestli byla kojená nebo na Sunaru… je to úplně fuk.

Takže jestli jste některá ve stejné situaci jako jsem byla já, tak hlavu vzhůru. Pokud jste pro kojení udělala opravdu vše, co bylo ve vašich silách a svědomí máte čisté, vykašlete se na to. Nakrmte miminko, aby mělo spokojené bříško a vy nebyla uzlíčkem nervů jako tenkrát já. Spokojená máma, spokojené miminko. A pokud si tento článek čte maminka, co s kojením neměla žádný problém, moc jí to přeji a tiše závidím. 

Takže maminky, jak jste to měly vy? Kojíte, nekojíte? Šlo to hladce nebo byly problémy? Ráda si přečtu vaše příběhy. Žádná máma není špatná máma, když se pro svoje dítě snaží udělat maximum.

Vaše J.