Diastáza a jak se s ní peru

Nikdy jsem pravidelně necvičila, ale strašně jsem si to přála. Každoroční novoroční předsevzetí už od puberty bylo “cvičit alespoň 2x týdně”. Už od mládí jsem měla neskutečný komplex ze svého břicha, nebylo vyloženě špekaté, ale takové šíleně vypoulené a vypadala jsem pernaměntně jak těhotná, minimálně jsem se tak cítila. Jakou radost jsem měla z prvního těhotenství, že konečně to svoje břicho schovám za to opravdové těhotenské a cítila jsem se konečně ve svém těle dobře. Po porodu se moje tělo celkem neskutečně během pár dní srovnalo. Z 13 nabraných kilogramů jsem z porodnice přinesla dvě a během týdne byly i ty dvě dole. Cítila jsem se relativně dobře a spokojeně. Říkala jsem si, že před druhým těhotenstvím nemá smysl něco pořádně začít, když se mi zase celé tělo úplně rozhodí, no a taky jsem to dodržela :-D. O tom, že existuje nějaké diastáza,  jsem v životě neslyšela a tehdy o tom nikdo nevěděl. Mezi maminky se toto téma vůbec nedostalo. 

Poprvé jsem o něčem takovém slyšela, když jsem čekala syna, tj. v roce 2017. Myslím, že s tím tenkrát na sociálních sítích přišla Lucka Křížková, misska, úžasná maminka dvou dětiček. Začala se o toto téma zajímat, sama zjistila, že i jako modelka a žena, co celý život aktivně sportovala, diastázu má. A začala o ní veřejně mluvit a řešit, co s tím. Díky tomu, se z mého pohledu, hodně toto téma dostalo do podvědomí žen a maminek. I když mám pocit, že ani dnes některé ženy vůbec nevědí, co diastáza čili rozestup břišních svalů je. Jestli jsem měla diastázu po dceři už se nedozvím, protože jsem si jí neměřila, ale myslím si, že spíš ano, ale po synovi jsem jí rozhodně měla. Když jsem v srpnu 2017 porodila, opět jsem nabraných 13 kg do tří týdnů měla pryč. Tehdy jsem si zkoušela sama diastázu kontrolovat a zjistila jsem, že jí mám minimálně prst a půl. Míjely týdny a já sama v sobě řešila, co s tím budu dělat a jak.

Jedna z věcí, co jsem se o diastáze dočetla, bylo to, že pokud budu klasicky cvičit, především přímé břišní svaly, akorát si tím uškodím. Jedna z možností by byla chodit do fitka k trenérce, která by se mnou cvičila cviky uzpůsobené pro ženy s diastázou. Bohužel to je opravdu finančně náročné, takže tuto možnost jsem nezvolila. Našla jsem si na internetu cvičení jógy se zaměřením na problém s diastázou. Občas jsem si doma zacvičila, ale já se bohužel znám a vím, že potřebuji nad sebou bič. Když mě nikdo nebude honit, když nebudu mít dostatečnou motivaci, cvičit pravidelně nebudu a jednou za týden to smysl nemělo. Taky jsem si zkoušela najít nějakou tu 30 denní výzvu, kdy bych pár cviků cvičila každý den, ale najít takovou, kde nezapojujete přímé břišní svaly, je téměř nemožné… Našla jsem asi jednu, ale jestli to stejně byly cviky, které jsem cvičit mohla, to nevím. A tak jsem hledala a hledala, až jednou kamarádka na facebooku přidala příspěvek, že byla na první lekci kurzu zaměřeného na diastázu. Protože vím, že je z Říčan, které jsou kousek od nás, hned jsem u ní vyzvídala, o jaký kurz se jedná a kde probíhá. Rychle jsem si kurz našla, prošla stránky lektorky a říkala si, že zkusím, jestli by měla ještě místo. K mému neuvěřitelnému štěstí jedno místo měla, ani jsem tehdy nevěděla, jaké štěstí to bylo, jelikož jedna maminka kurz vzdala, protože jí děťátko celou lekci proplakalo. Jinak jsou její kurzy beznadějně obsazené.

Když jsem jela na první lekci, byla jsem moc zvědavá, co mě čeká.  Samozřejmě i nervózní, jak moc mi bude chybět první hodina a jak budu pozadu. V kurzu je vždy jen šest žen, aby se mohla lektorka všem intenzivně věnovat a opravovat je, což beru jako veliké plus. Každý umí do sálu nacpat deset žen, aby z toho měl co nejvíc peněz, ale tady bylo znát, že jde opravdu o to pomoci a to mě nadchlo. Lektorka je mladá maminka dvojčat a velice příjemná. Co mi moc nevyhovuje je to, že by se mělo cvičit na boso, což pro zimomřivky jako já, není nic příjemného. Ale vydržela jsem to, když už, tak už :-). No a teď k samotnému cvičení. Cvičí se za pomocí ježka (míčku s bodlinami) a dvou ručníků. Po první hodině jsem se cítila trochu ztracená. Měla jsem pocit, že ta první hodina mi dost chybí a hlavně, cviky, které spočívají prioritně o správném dýchání do různých míst těla, jsou pro mě něco absolutně abstraktního a imaginárního. Cviky jsou především o miniaturních pohybech vnitřních svalů a dechu. Jsem ten typ, co by radši zvedal nohu, ruku nebo cokoliv, ale pohyb viděl, takhle jsem měla pocit, že necvičím. Manžel mě kolikrát viděl stát před ledničkou, když jsem podle rozpisu cvičila a říká: “Co tam před tou lednicí tak stojíš? “ a já mu říkám: “Nestojím, cvičím”. No a bylo, manžel vysmátej a nechtělo se mu věřit, že skutečně cvičím. Každý týden jsme dostali podrobný rozpis cviků, které jsme se naučily na lekci a které máme do další lekce cvičit. Jednalo se o každodenní cvičení a přiznám se, že první týden jsem to flákala, nějak jsem tomu pořád nevěřila. Naštěstí mi docvaklo celkem rychle, že to přeci dělám pro sebe, abych si konečně splnila sem o krásném bříšku. Tak jsem se do toho pustila a najednou to šlo. I když se některé cviky cvičí několikrát denně, nějak to najednou šlo. Něco jsem si zacvičila ráno v koupelně, když jsem se myla, něco přes den, něco u dělání večeře a co jsem nestihla, doháněla jsem v dětském pokoji, když jsem uspávala děti. Když jsem se lektorky po hodině ptala, kdy budeme moct začít chodit na klasické studiové hodiny a ona mi odpověděla, proč bych to vůbec měla dělat, když tam si akorát škodím mnoha způsoby, byla jsem úplně zmatená a absolutně jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že už bych neměla jít nikdy na zumbu nebo p-class atd. Říkala, že se na kurzech postupně naučíme, jak posilovat celé tělo za pomoci správně provedených cviků. Došla jsem k závěru, že počkám, co se v kurzu naučím a jaké výsledky to bude mít a pak se případně s myšlenkou lektorky ztotožním nebo ne. Stejně čas na další cvičení mimo domov nemám. 

Po pěti týdnech jsem začínala mít pocit, že cviky konečně fungují, přišlo mi, že se i líp cítím a měla jsem ze sebe dobrý pocit. Už jsem se s manželem domlouvala, zda mi dá požehnání pokračovat, protože náplň pokračovacího kurzu mi zněl moc dobře, např. jak dělat správně kliky atd. Prostě klasické cviky, ale tak, aby se mi diastáza nezhoršovala a nepopíralo to vše, co jsem se do té doby naučila. Jenže člověk míní, pán Bůh mění…. a já jsem zjistila, že jsem těhotná. S lektorkou jsme se domluvily, že v prvním trimestru by mi radši nedoporučila cvičit, ale od druhého mohu klidně pokračovat. Jsem jí moc vděčná za možnost pokračovat, i když v jiném kurzu. Když jsem slyšela, jaké výsledky po deseti lekcích měly moje spolucvičenky, nemohla jsem skoro uvěřit. Doufám, že po třetím porodu budu mít možnost najít si chviličku na cvičení, ideálně na kurz. Ráda bych, aby moje tři dětičky měly reprezentativní maminku a né nějaký kus rozbředlého sádla.

Tímto bych chtěla doporučit skvělou lektorku Ilonu Chasanovitisovou z www.pohybjinak.cz, https://www.facebook.com/pohybjinak.cz Na jejích stránkách se dozvíte, kde cvičí, jaké zdravotní problémy cvičení odstraňuje a další informace.

A teď by mě zajímalo, jak jste řešily diastázu vy? Zda máte osobní zkušenost s nějakým cvičením a zda pomohlo? 

Pohybu zdar, vaše J.