Holka nebo kluk?

Vzhledem k tomu, že právě prožívám svoje třetí těhotenství, ráda bych se s Vámi podělila o svoje pocity ohledně pohlaví našich dětí. I přesto, že si každá máma přeje, aby miminko bylo hlavně zdravé, což je to nejdůležitější, většinou má i určitou preferenci pohlaví. Někdo větší, někdo menší, ale myslím, že každá si tajně, ve skrytu duše přejeme, aby to byl kluk nebo holka.

Já jsem se vždy cítila spíš jako maminka holčiček. Měla jsem pocit, že bych klukům moc nerozuměla a vůbec mi přišlo všechno kolem kluků nějaké složitější. Takže když jsem čekala první miminko, samozřejmě jsem si moc přála holčičku. Tu malou princeznu, co si budu čančat, česat jí culíčky a takové ty klasické holčičí věci. Když nám na druhém screeningu řekl pan doktor, že skutečně čekáme zdravou holčičku, byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že už šťastnější nemůžu být. Elišku jsem poctivě čančala a oblékala do šatiček, jak jsem si přála. I přesto, že to byl a stále je takový rarášek, co je věčně špinavý. Dokonce teď, ve třech letech a sedmi měsících, frčíme na vlně Frozen, princeznách, šatičkách, čím víc tylu, tím líp a s pořádnou sukní. Snažím si to užít, i když převlékání čtyřikrát denně mé nervy občas trošku vysiluje. Protože člověk nikdy nevím, co z té naší holčičky jednou bude :-D. 

Když jsem čekala druhé miminko, zase jsem si přála holčičku. Všichni sice říkali, že by bylo hezké mít páreček, ale mě na tom nic tak úžasného nepřišlo. Prostě jsem se stále cítila jako maminka holčiček. Když nám na prvním screeningu paní doktorka řekla, že je to kluk a že si na druhý screening přijdeme pro potvrzení, tak jsem se rozbrečela. Jenže světe div se, vůbec né lítostí nad tím, že to není holčička, ale štěstím, že je to chlapeček. Najednou se mé pocity změnily o 180 stupňů a já byla neskutečně dojatá. Nějaké pochybnosti ve mně byli, ale rozhodla jsem se, že se tím nebudu zabývat, že to určitě zvládnu. To jsem ještě netušila, že po tom, co na sebe chlapeček nechal deset dní po termínu čekat, mi dopřeje pětihodinový porod a hlavně, lásku na první pohled. I když byl chudák celý nateklý a moc roztomile nevypadal.

Do teď nechápu, jak jsem vůbec mohla někdy říct, že bych chtěla radši druhou holčičku než chlapečka. Je to úplně jiný rozměr citů, pocitů. Teď teprve chápu, proč se říká, že chlapečky jsou máminy a holčičky tátovi. Miluji obě svoje děti neskutečně moc. Přesto to pouto, co cítím k Adámkovi, je něco, co jednak nejde pořádně popsat, asi to maminky pouze kluků, určitě pouze holek nepochopí, ale je to úžasné. Jsem neskutečně šťastná, že jsem ten rozdíl mohla prožít. Nevím, možná má vliv i to, jestli je první kluk či holka, to ale nemohu posoudit.

No a teď k třetímu těhotenství. Byla jsem si téměř jistá, když jsem porovnala první tři měsíce s Eli a s Adámkem, že čekám druhou holčičku. O to větší překvapení bylo, když paní doktorka na prvním screeningu řekla, že to vypadá na chlapečka. Ovšem tak jistá jako s Adámkem si nebyla. A tak jsme s manželem pracně vymysleli klučičí jméno, Eliška už všude rozhlásila, že bude mít druhého brášku. Já už vstřebala šok ze selhání mateřského smyslu a ztotožnila se s tím, že nakonec budu spíš klučičí máma než holčičí. Až přišla další kontrola, těhotenská poradna, a protože paní doktorka nemohla mimču naměřit srdíčko, musela udělat ultrazvuk. A tak při tom prohlížení jsem se jí rovnou zeptala, na jaké pohlaví to vidí ona. Její odpověď, že podle ní holka, mě ze srdce rozesmála. Takže teď už zase miminku říkám neutrálně, ale i tak mám pořád pocit, že to bude spíš ten chlapeček. Uvidíme za čtrnáct dní na druhém screeningu. Je mi upřímně úplně jedno, jestli to bude kluk či holka, hlavně, že je zdravé, ale už bych měla ráda jasno.

Ještě jednou, bych ráda zopakovala, že není nic důležitějšího než to, aby bylo miminko zdravé. I já to tak cítím. A jsem neskutečně vděčná, že i přes pár věcí, které s dětmi řešíme, je rozhodně jako zdravé označit mohu.

Zajímalo by mě, jaké jste měli vy přání v preferenci pohlaví a jaké pocity Vás zaplavily po odhalení.

Vaše J.